Ještě než se vrhneme na článek samotný, neodpustím si jednu nepříliš pozitivní poznámku k osobě, která mi o prázdninách zvedla mandle bezkonkurenčně nejvýš. Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše: je to Martin Kovář, člověk jistě velmi sympatický a i v jiných ohledech "hodnotný", avšak bezkonkurenčně nejméně zodpovědná osoba z kolektivu kvinty. Co že se stalo? Už před školou v přírodě jsme se dohodli, že Martin jako jeden ze dvou kvintánů zde napíše do Echa reportáž. Po návratu jsem si jen naši dohodu potvrdil, když mi ovšem do konce července žádný text nepřišel, a to přesto, že Martin několikrát doma byl a času měl bohatě, začal jsem se zajímat, co se stalo. Nejenže ten člověk nevěděl, že má něco psát, ale ještě mě maximálně hrubým způsobem odbyl a samozřejmě nic nedodal. Pohádali jsme se opravdu tvrdě a já po této zkušenosti rovnou začal shánět náhradníka. Bystrý čtenář si jistě vzpomene, že jsem na začátku tohoto odstavce mluvil o dvou kvintánech, kteří tuto ŠvP absolvovali. Zašel jsem tedy za tím druhým a ten bez nějakých problémů během dvou dnů článek na dvě strany (víc jsem nechtěl ani po Martinovi!) dodal. Ochota sama, autor, se kterým je radost spolupracovat. Byl to Honza Chalupa.
Tomáš Krajča, šéfredaktor

Odjížděli jsme ve středu ráno vlakem z Hlavního nádraží. Vystoupili jsme v Novém Městě nad Metují, kde jsme ale jenom nakoupili a ani jsme se "nezdržovali" odbočením na náměstí a k místnímu zámku. Šli jsme údolím Peklo (vpravdě poetický název - pozn. edit.) a pak směrem k horám (málem jsme zde zabloudili). Zastavili jsme v Novém Hrádku, kde jsme zjistili, že část výpravy se ztratila doopravdy. Když po dvou hodinách přišli, vyrazili jsme k "nedaleké" faře (dva kilometry přes kopec do jiné vesnice), kde nás nechali přespat. Večer jsme ještě dole hráli Mafii, bohužel ale taky na debily a podobné hry.

Ráno jsme vyrazili údolím do Olešnice, vesnice pod horami, a pak už jsme stoupali na Vrchmezí (už cestou byl krásný rozhled, kromě toho jsme během zastávky obchodovali s vodou, vařením a jídlem). Pak jsme pokračovali po hřebeni na Šerlich, kde jsme čekali na bubínkáře (skupina, která neustále hrála na flétnu a bubínek a nás se držela jen výjimečně). Nakonec jsme to vzdali a šli jsme na Velkou Deštnou. Tam byla chata horské služby, prázdná a odemčená, tak jsme v ní po přemístění všech lavic a stolů přespali.

Ráno nikdo nechtěl jít na vrchol se dřevěnou rozhlednou, protože byla mlha (někdo se ptal, proč že tolik chodíme, a dostal odpověď, že toho chceme vidět co nejvíc). Šli jsme tedy dál po hřebeni (kolem zchátralé kunštátské kaple) a zastavili jsme se na Pěticestí (blízko měl být podle mapy pramen, ovšem nacházel se dvě stě metrů od cesty v nepřehledném lese). Když to vypadalo na déšť, vyrazili jsme. Za chvíli opravdu začalo pršet. Pár se nás zastavilo na Mezivší, kde se vyjasnilo, a tak už měla naše výprava tři části. Ta naše si cestou prohlédla jeden bunkr - muzeum. Pak začalo zase pršet, a tak jsme spěchali na rozcestí Hanička (v pevnosti byla jiná výprava). Tam jsme se zastavili v minirestauraci a rozhodli se, že holky pojedou autobusem a kluci půjdou pěšky (cestou jsme ještě dvakrát zmokli) do Rokytnice. Po večeři jsme šli do tělocvičny místní školy, kde jsme se po hodině juda usadili.

Ráno jsme deštěm vyrazili do Žambereckých lesů a na Zemskou bránu. Protože pořád pršelo, šli jsme na chatu Čihák. Tam bylo zavřeno, tak jsme pokračovali do Českých Petrovic. Po marném hledání živáčka v kostele a obecním úřadě jsme nakonec vyrazili do Klášterce nad Orlicí, kde jsme se sušili v hospodě (cestou jsme nechávali opozdilcům (opět Janek a Filip) vzkazy, kam zrovna jdeme - nakonec dojeli stopem, bubínkáři jeli někam úplně jinam). Nakonec jsme se utábořili ve třídě tamější školy.

V ní jsme si další den nechali věci a vydali se do Kunvaldu, kde jsme se zastavili u pomníku Komenského, ale minuli jsme kdo uhádne, co (kdybych to věděl, tak vám to sem napíšu, tohle bylo opravdu poněkud nešťastné - pozn. edit.). Pak jsme zamířili do Žambereckých lesů a opakovali včerejší cestu, ze které jsme uhnuli ke stržené Pašerácké lávce a pokračovali podél Divoké Orlice (cestou jsme ji brodili, což někteří bez okolků vzali vážně) zpátky do Klášterce. Bubínkáři přijeli a půjčili si baterku.

Další den jsme šli směrem na Žamberk, několik nás zabloudilo (Filip a Janek už podruhé), a schovali jsme si batohy ve křoví v lese. Pak jsme se kus vrátili a šli jsme se koupat na Pastviny. Když jsme se vrátili, přesunuli jsme se na místo vhodné pro postavení stanů. Když jsme pak šli na trojúhelníkovitý kus lesa mezi cestami hrát na námořníky, zastavili nás myslivci a řekli nám, že je tady hon. Pokračovali jsme tedy na Žamberk a přespali na louce jen ve spacácích. Někteří cestou k nám kvůli příliš opakované navigaci bloudili už potřetí (chodili tam a zpátky), bubínkáři nás našli až ráno.

Poslední den jsme došli do Žamberka (uf, konečně, začínalo mi z toho hrabat - pozn. edit.), kde jsme si schovali věci, prohlédli kostel včetně půdy, šli dva kilometry na nádraží zjistit odjezd a zase zpátky pro věci a konečně na vlak, kterým jsme kromě dlouhého stání v Hradci (známý Honzíkův Chatec du Roy - pozn. edit.) bez problémů dorazili domů. Ačkoli nás několik jelo kvůli tomu, že jsme se nedostali jinam (pro mě nepochopitelný systém přihlašování), myslím, že jsme moc nelitovali.